čtvrtek 8. února 2024
Duše v očistci trpící pro nemravný oděv
Zpráva Valentině Papagnové ve Sydney, Austrálie 21. ledna 2024
Tuto ráno mne anděl zavedl navštívit některé duše v očistci.
Nejprve mne anděl zavedl do části očistce, kde jsem potkala a mluvila s mnoha různými skupinami mladých žen. Volaly a prosily mě o pomoc, říkaly: „Valentino, můžeš nám pomoci? Můžeš za nás modlit?“
Některé z nich jsem zeptala: „Jaký je důvod, proč jste zde? Co jste udělaly?“
Ženy odpověděly: „Nosily jsme módní oblečení a odívány se provokativně — krátké sukni a šaty. Teď za to velmi trpíme. Nevěděly jsme, že Boha takto urážejeme.“
Rekla jim: „Móda je zlá. Není od Boha.“
„Nikdo o tom nepsal nebo nám to nerozpověděl. Myslely jsme, že je v pořádku, a teď, když jste zde, nemůžeme si pomoci. Musíme trpět,“ stěžovaly se.
Rekla jim: „Já jsem vydala zprávu o tom, jak se oblékat.“
Odpověděly: „Ano, ale ne v kostelech a jiných místech. Nikdo to nezapsal pro lidi k čtení.“
Rekla jsem: „To opravdu uráží Boha ukázat tělo, zvlášť u žen.“
Odpověděly: „Musíme být zde dlouho. Teď to litujeme.“
Rekla jsem jim: „Blahoslavená Panna mi vždy učí a říká, abych lidem řekl, že bychom měli být pokryti — ne nad kolena, ale pod kolena a ještě delší, abychom zakrývali naše tělo a nebyli odhaleni.“
„Je to také vinou kostelů, protože nedučí lidi, jak se oblékat — někteří se oblékají tak, jako by šli na pláž.“
Po odchodu anděla a mne od mladých žen projeli jsme kolem jiné skupiny duší, které nás pozorovaly. Ukazovali na mě a mohla jsem je slyšet říkat mezi sebou: „To je ta dáma. Je to vizionářka.“ Anděl a já se na sebe podívali a usmáli se.
Ty duše se mi přiblížily a řekly: „Valentino, ty jsi vizionářka — můžeš za nás modlit?“
„Ano, budu za vás modlit,“ odpověděla jsem.
Opustili jsme tyto duše a anděl mne zavedl do jiné části očistce, kde musela vstoupit do určitého budovy.
Jakmile jsme vešli, řekla jsem andělu: „Bože moj, nechtěla bych být v této části.“
Budova byla obří, velmi zchátralá a zanedbaná — strašidelný místo. Vnitřní byl velký chodba s mnoha dveřmi. Dveře, dveře, dveře všude kolem. Nikdy jsem neviděla tak mnoho dverí, všechny volné a visící. Procházela jsem se chodbou a snažila jsem se vidět, co je za dveřmi, když mohla jsem slyšet těžké, strašidelné zvuky jako výkřiky — zvuky zlých duchů. Utrpené duše zde uvězněny jsou všichni muži.
Anděl se mi přiblížil a řekl: „Ne! Nechodí dál. To není pro tebe, a neděj otevřít dveře!“
Téhož dne během svaté mše jsem našímu Pánu nabídl všechny duše, které navštívili, zvláště ty uvězněné v budově, nechávaje je u paty Svatého oltáře.
Rekl jsem: „Pane Ježíši, smiluj se nad dušemi, které jsou za těma zavřenými dveřmi.“
„Pane Ježíši, otevírám všechny dveře,“ řekl jsem.
Náš Pán odpověděl: „Vidíš, volali po mé milosti.“
Nedokázal jsem si to přečíst zvuky, které slyšel — jako výkřiky a nářeky. Nikdo za ně nemodlí. Bylo tak tmavé, deprimující a strašidelné. Trvalo mi několik dnů, než se z této zážitku vyloučil.
Toto poslední místo, které jsem navštívil v očistci, bylo tak deprimující, že jsem byl rád, když jsem se mohl vrátit do svého pokoje.